pro štěstí ostatních.

"Je-li ti někdo takovou oporou, že tvé vady couvají a dobré vlastnosti vycházejí jako rostoucí měsíc, pak střežit si to přátelství je tou správnou cestou"

- Ngulčhu Thogme

Myslím si, že se všichni shodneme na tom, že Ngulčhu Thogme byl rozhodně moudrý člověk (ať už se jeho jméno vyslovuje jakkoli, haha). Co chci ale říct dneska.

Měli bychom lidem okolo sebe dávat víc najevo, jak se cítíme. Jak se cítíme s nimi nebo bez nich, na tom nezáleží. Ale jestli mi rozumíte, je potřeba v sobě svoje pocity nedusit, nesnažit se si "namlouvat", že když o tom nebudeme mluvit, jako by to tady nebylo. Většinu času si hrajeme na to, jak jsme děsně upřímní a otevření, ale je to tak doopravdy?

Proč teda, když je nám s někým dobře, mu to neřekneme? Proč, když nám v něčí společnosti není hezky, se tváříme, jako kdyby se nic nedělo a užívali jsme si skvělá odpoledne?

Když nám někdo chybí, proč to neví? Když chceme někomu odpustit nebo naopak chceme, aby někdo odpustil nám, proč mu to teda neřekneme?

Čím otevřenější a přítomnější dokážeme být, tím zřetelněji si budeme uvědomovat, kdo nám za náš čas a naši energii opravdu stojí. Je totiž docela zřejmé, že vadnou-li v něčí společnosti naše špatné vlastnosti a dobré se rozvíjejí, našli jsme někoho, s kým stojí za to trávit čas a taky naopak.

Když nad tím tak uvažuju, může to být strach, co nás svazuje a nedovoluje nám se druhým úplně otevřít. Strach, že nás druhý bude soudit nebo vytáhne svoje "úžasné" rady a sám si neuvědomí, že nám tím vůbec nepomáhá.
Umění naslouchat se v naší dnešní společnosti kamsi propadlo. Vždyť udělat si čas, abychom někoho trpělivě vyslechli a taky si v sobě vytvořit dost místa, abychom mohli porozumět tomu, co se nám snaží říct, to dneska nic nestojí. Neměli bychom se snažit mít na všechno hned připravený náš názor. Neměli bychom hned vykládat, co by měl nebo neměl dšlat. Nepřerušovat ho, nekomentovat to. Prostě jen pozorně poslouchat.

Čím víc posloucháme, tím lépe se později budeme sami umět vyjádřit. Počkat, než nás on sám o nějakou radu poprosí. Protože není to krásnej pocit, když si k vám někdo přijde pro radu? Necítíte se dobře, když právě OD VÁS chce někdo s něčím pomoct?

No a nakonec, jak napsal Šántidéva v několika verších:

S dokonalou, neochvějnou vírou,

pevně, s úctou a s vybraným chováním,

skromně a svědomitě

v klidu pracuj pro štěstí ostatních.

Protože důležité zkrátka je, abychom v dobré společnosti nezapomínali, že pracujeme pro dobro ostatních stejně jako pro své.

S láskou, Ela