(ne)dokážu.

Včera jsem měla večer zase jednu z takových těch svých "chvilek", kdy jsem měla obrovskou potřebu nad vším moc přemýšlet a snažila se pochopit sama sebe. Taková ta chvíle, kdy máte pocit, že nikdo nejste, nic neznamenáte, nikoho nemáte, nic neumíte a nic jste v životě pořád ještě nedokázali. Dokážete nad vším přemýšlet jen negativně. Nevím, jestli má takové chvilky i někdo z vás nebo se mám bát, že jsem podivín.. Ale přivedlo mě to na myšlenku, jestli tohle právě není ta věc, kvůli které člověk navštěvuje kroužky, má nějaké záliby a koníčky. Aby si mohl myslet, že třeba zrovna zvládnutý koncert nebo vyhraný zápas je něco, za co by na sebe měl být pyšný. Když budu mluvit konktrétně o sobě. Jestli zpěv, jestli každý koncert a každé vystoupení nemám brát jako něco, co jsem dokázala. A teď už brát budu. I když se mi nějaký koncert nepovede, někde udělám chybu nebo budu tak nervózní, že to pokazím. Dokážu to. A jak mi jednou řekla babička.

"Buď v klidu, beruško. Když děláš něco, co z celýho srdce miluješ, nemůžeš to dělat špatně.."

Tak zůstaňte u volejbalu, kreslení, běhání nebo čehokoliv jinýho, protože když to milujete a baví vás to, tak to dokážete. 

K tomu se taky pojí věc odvahy a odhodlání. Neposlouchejte ostatní. Když to dělat chcete, tak to dělejte. Nemusíte toho přece nechat jen proto, že to nedělá nikdo jiný. Když to chcete zkusit, zkuste to. A zkuste se řídit něčím, čím se teď budu řídit i já.. 

"Radši něco zkusím, a pak budu doma sedět a brečet, že to byla chyba, než abych doma seděla a brečela, protože jsem se nikdy neodvážila a nikdy jsem to nezkusila." 

S láskou, Ela