aiutare.

 To,  co se říká, je většinou fakt pravda. Že život umí být pořádně vypočítavá mrcha, ale všechno je milionkrát jednodušší, když máte někoho, kdo vám aspoň nějakým způsobem pomáhá to nějak přežít. Nějak se celým tím procesem prokousat. I když nám někdy asi přijde, že už to nemá cenu, že už to nikam dál nevede a naděje na světlý chvilky jsou v nedohlednu. Tak to taky vždycky nemusí být pravda. Důležitý je věřit. Snažit se jít těm světlejším okamžikům trochu naproti a hledat je i v úplnejch maličkostech. 

V našem městě se pohybuje pár lidí bez domova a nebudu lhát, vždycky mi jich bylo líto, přestože u některých je evidentní, že se nesnaží to žádným způsobem změnit a pozornost lidí přitahují spíš svým hrubým vyjadřováním a neslušným chováním. Ne každej je ale takovej. Čas od času potkám pána, kterej se na mě vždycky hezky usmívá. Jeden den, když jsem byla v práci, jsem z okna zahlídla, že stojí přede dveřma obchodu. Po chvíli k němu přišla mladá slečna a říkala, že mu koupila nějaký marmeládový šátečky, či co. Když jsem viděla, jakou má ten pán radost, úplně mě zahřálo u srdce. Ten pocit, že dobrýho člověka na ulici přeci jenom potkáte. Prostě skvělost. 

Co tím chci říct. Každej z nás má nějaký problémy. Ať už velký nebo malý. Každej z nás se musí s něčím vypořádávat, i když to tak někdy nemusí na první pohled vypadat. Proto bychom tu pro sebe měli navzájem být. Pomáhat si. Ať už jen tím, že si někoho vyslechnete, aniž byste ho odsoudili nebo řešili, že jeho problém není ani zdaleka tak vážnej, jako ten váš. 

Buďme tu pro sebe a taky naopak, neměli bychom se bát si o svých problémech s někým promluvit. Dřív, než nám to všechno přeroste přes hlavu. 

Všechno se dá vyřešit a zvládnout! Stačí jen chtít. 

Vaše Ela